Reklama
 
Blog | Pavel Bednařík

Výročí a kocoviny filmového umění

 

Před nedávnem oslavil slovutný festival v Cannes své půlkulaté výročí. Marilyn a Orson svůdně nakrajovali dortík a tisíce cinefilů, byznysmenů a novinářů pobíhali v deštivém sedmém nebi. Horké novinky pro náročné diváky i běžné konzumenty, to nejvytříbenější umění se proměňuje ve zboží a vice versa.

Michael Haneke přebírá cenu za film Amour (Láska)

Český divák by se měl radovat – s expanzí digitalizovaných kin se na plátnech objeví řada titulů uvedených v extrémně vydařené hlavní soutěži, ale i ostatních sekcích. V zástupu čekajících na oficiální distribuční premiéry se však tísní řada filmů z předchozích měsíců i let, které se do kin ještě neprodraly, ačkoliv v různých rip-verzích rejdí sítěmi již dlouho. Proč?

Filmová branže, nebo podnikání, chcete-li, je postavena na rituálním principu. Návštěva kina, často s doprovodem, galapremiéry domácích snímků, nebo filmové festivaly, vše podléhá řádu výjimečného, rituálu svátku. Návštěva kina na počátku 21. století už ovšem lehce zevšedněla a osciluje ve frekvenčním pásmu konzumace-degustace. Rituální podoba festivalů a galapremiér nebo speciálních uvedení se ale za desetiletí nezměnila.

V tomto rituálním tanci, přikládajícím konkrétním titulům občas neadekvátní pozornost a význam, panuje jasná hierarchie. Nejprve festival, světový (Cannes/Benátky/Berlín/Toronto/Sundance), národní, lokální, regionální. Galapremiéra ve velkoměstském kině posvěcuje slavností uvedení v regionu (ano, stále to v některých místech naší země funguje!). Na závěr přichází „běžná“ projekce v řadovém kině, rituál končí. Na této trase vládne strategie producenta a/nebo distributora, kteří o osudu filmu -mnohdy neblaze- rozhodují.

Reklama

Holy Motors (Leo Carax, 2012) Pomyslnou, ale přísně střeženou hierarchii dodržují a respektují všichni – producent, tvůrci, delegace, distributoři, diváci, ačkoliv stále častěji nelegálně sdílený obsah ji staví do lehce tragikomického světla. Produkce a reklamní kampaň filmu je velmi nákladná záležitost, a producent společně s distributorem pro rezonanci jejich děl tuto hierarchii dodržovat potřebují nebo musí. Alternativy (zatím) neexistují.

V Cannes se tisíce vyvolených diváků i novinářů tlačilo v deštivých frontách na nového Hanekeho (Amour), Vintenberga (Jagten), Cronenberga (Cosmopolis), Dolana (Laurence Anyways), Caraxe (Holy Motors) Loache (Angel’s Share) nebo Reygadase (Post Tenebras Lux), aby se stali příkladnou obětí rituálu exkluzivity. Světové premiéry za účasti autorů a hvězd táhnou stále stejně, bez ohledu na ušlé miliardy z pirátských stažení. Zdánlivým paradoxem v době digitálních kopií zůstává, proč se některé filmy představí českému divákovi až měsíce, někdy i rok po skončení premiérového festivalu.

Odpověď je (poměrně) jednoduchá: distribuční strategie a politika trhu. Zahraniční distributor (world sales) odsune „malou“ českou premiéru až po premiéře v Británii, Francii, Itálii nebo Německu. Domácí distributor si počká na uvedení v Karlových Varech, nebo až bude mít prázdný line-up (podzim? jaro?). V případě náročnějších filmů si i provozovatel kina dá načas, aby nejprve inkasoval (v Hanekeho Lásce se jako ďábel nelíbá), a poté teprve inspiroval.

Znalý divák, který bral digitalizaci českých kin jako naději na demokratizaci programu kin a větší pluralitu programu, musí hořce polknout. Místo zajímavých, inspirativních titulů, o kterých se píše a mluví po Cannes, dostává filmový outlet. Místo titulů, které je možné na digitálních kopiích šířit v podstatě neomezeně, jej budou v kině ještě měsíce obtěžovat tituly neaktuální, vyčpělé, mrtvé.

Ty jsou v plánech distributorů z minula a distribuční společnosti i kina je musí obehrát, aby ztráta z horečnatých akvizic nebyla tak velká. Digitální pluralita uvěznila diváka v kleci průměrnosti, která mu nedovolí legálně zažít dotek přítomného. A zážitky z filmů, které oslovily vyvolenou kritiku a pár diváků, kteří „byli při tom“.

Návrat stejného místo pluralityTěžkopádnost a dýchavičnost klasické distribuce a hierarchie naší rituální filmové branže je zjevná a v Čechách daleko rychleji zhoršuje kocovinu z minulého vytržení. To neslo jméno digitalizace kin, stát na něj v dobré víře utratil desítky milionů korun, a jeho bezúčelnost je alarmující. Divák dostane víc průměrných polotovarů, větší nabídku toho samého, jako před patnácti lety v halasně přijímaných hypermarketech. Umění se stalo zbožím, a vice versa, a divák, konzument, je obětí filmových rituálů a politiky.

Konec starým vzorcům distribuce se nachýlil – snad se v něm zrodí nový enthusiasmus a nová bezprostřednost cinefilie.